Sci-fi povídka Tehdy

Tehdy
Povídku napsal: Lucián Šedivý

I.
A tehdy, tehdy to začalo. Svět, jaký jsme znali, se měl od základu změnit. Není na mně někoho soudit, ale řekl bych, že se dalo udělat víc. Sám jsem viděl, jak nemoc funguje - pracoval jsem ve výzkumné laboratoři NOe 2020, a tak jsem všechno viděl z první ruky. Vnímal jsem, jak to člověka zničí, jak ho to zlomí… Sledoval jsem, jak se z nemocných těl vytrácejí poslední zbytky života...

Možná i já jsem mohl dělat víc.
Možná jsem svůj projekt mohl tlačit rychleji dopředu.

Je to teď na den dva roky, co skončila síť. Už žádná kabelovka, žádné rádio, žádné přetahování do nocí u videoher. Vláda nás opustila a nechala samotné v infikované oblasti. Když se začala balit i naše laboratoř, která tu byla od toho, aby pomáhala, byli jsme s panem Paersonem jediní z vědců, kdo se rozhodli zůstat. Kdybychom odešli, lidstvo by přišlo o naději úplně.
Pearson ale zemřel po pár týdnech - zrovna se stal otcem… Tehdy jsem si vyčítal, že jsem mu neřekl, ať odejde se zbytkem vědců. Teď už vím, že by to stejně nemělo cenu.

Plynul čas a já přestal vycházet z laboratoře. Začalo se to na mně podepisovat. Ruce jsem měl zničené od chemikálií, oči mě pálily a po dvoustém pokusu o nalezení protilátky jsem přestával věřit. Tušil jsem, že venku už není skoro nikdo, kdo by nebyl nemocný, ale bál jsem se přesvědčit na vlastní oči.
Dny byly delší a delší. Začal jsem pociťovat bolesti hlavy, břicha. Myslel jsem si, že je to nedostatkem spánku, jídla a denního světla – ale pletl jsem se.
Při jednom pokusu jsem pocítil ostrou bolest ve spáncích. Doplazil jsem se k matraci pohozenou v rohu laboratoře a změřil si teplotu. Horečka. Věděl jsem přesně, co se děje. Podle vážnosti situace a dalších příznaků mi zbývaly odhadem dva dny života.
Začal jsem křičet, řvát, brečet, mlátit kolem sebe. Když jsem si uvědomil, že všude kolem mě jsou střepy a zbytky zkumavek a že mám krvavé ruce, paniku vystřídala rezignace. Přemýšlel jsem o tom, jak málo času mi zbývá a jak je čas relativní. Co to je – nějakých osmačtyřicet hodin? Cítil jsem, že si musím odpočinout.

II.
Probudil jsem se až další den ráno. Bylo to nejdéle, co jsem za poslední dva roky spal. Ve snu jsem viděl všechny ty nemocné, umírající. Říkali mi, že jsem selhal, volali na mě, že jsem nula, opakovali mi: „Neuděl jsi dost! Neudělal jsi dost!“ Napadlo mě, že jestli mám ještě něco před svojí smrtí udělat, tak zkusit poslední pokus.

Z hromady zbytků jsem sebral, co se dalo, a dal se do práce. Pracoval jsem celou další noc. Můj zdravotní stav se rychle zhoršoval. Cítil jsem, jak slábnu, a víc a víc se mi chtělo spát. Nad ránem jsem provedl pokus, svůj poslední.

Vyšel.

Po dvou letech, po stovkách pokusů, po nespočtu probdělých nocích a prozívaných dnech – pokus konečně vyšel.
Vzal jsem jedinou lahvičku, která mi ještě zbyla, a vlil do ní modrou kapalinu. Modrý zázrak, údajně lék na konec světa.
Měl jsem dvě možnosti. Buď vyléčit rychle sám sebe, nebo vzorek uložit a prozkoumat, jak vytvořit další kopie. Co by bylo bývalo sobečtější? Vyléčit se, usilovně pracovat dál, ale riskovat, že se mi nepodaří vzorek duplikovat, nebo ohrozit život lidstva tím, že budu chtít lék zachovat pro druhé, ale při dalším výzkumu sám zemřu? Modrý zázrak pak nemusí vůbec nikdo objevit…
Moje rozhodování přerušil zvuk vojenského letadla. Za pár sekund přímo na střechu laboratoře přistála bomba. Celá laboratoř se rozletěla na tisíc kusů. Já s ní.

III.
Ležím venku v dešti… Z popela se pomalu stává bahno. Ze zbytků budovy, která ještě před pár minutami byla laboratoří, hromada bezvýznamných sutin. Někdy pod ní se lék na život vsakuje do země.
Z posledních sil sahám do kapsy pro kus papíru a píšu – nejspíš sám pro sebe -, co se mi honí hlavou:

Můj život stál za nic.
Nikdy jsem se neoženil, neměl děti a v posledních chvílích svého života bych se nejspíš zachoval jako sobec.

Byl to všechno trest od boha? Nechci nikomu kazit iluze, ale myslím, že žádný bůh není… A jestli ano, tak se s ním za chvíli potkám… A myslím, že mu budu mít co říct.

12. 2. 2022, L. Gray