Březnová výzva překvapila svou kvalitou

Na březen - měsíc kreativity a příběhů připravil žákovský parlament velkou tvořivou výzvu. Po budově školy parlamenťáci rozmístili kousíčky tajemného příběhu Nástupiště 0. Bylo třeba poskládat dílky a dopsat konec příběhu podle své fantazie.

Žákovský parlament ocenil originální konce tříd 1. A, 3. B a 4. A. Všechny jsou úžasné! (Níže se můžete přesvědčit.) Zapojilo se i několik jednotlivců, z nichž jsme jako NEJ vybrali závěr Huga Hoskovce z 6. B. Všem spisovatelům moc děkujeme za účast v kreativní březnové výzvě a budeme se těšit na jejich další tvorbu!

A zde je náš příběh:

Nástupiště 0

1. díl:

Jako redakce školního časopisu Nástupiště jsme dostali povolení podívat se do starého školního archivu ve sklepě školy. Při prohrabávání starých skříní jsme narazili na klíč. Byl vykovaný z podivného materiálu, lehoučce narezlý. Byl to takový ten klíč, o kterém si řeknete: K jakému zámku asi pasuje? Od jakých je dveří? Když jsme ho očistili od nánosu prachu, všimli jsme si maličké cedulky. Stálo na ní: KLÍČ K NÁSTUPIŠTI 0.

2. díl:

Podívali jsme se na sebe. „To nemůže být náhoda,“ poznamenal Hugo, který navrhl, že klíč vezme k sobě a do příští schůzky redakce ho prozkoumá. Na příští schůzce redakce Hugo zářil. Zašel prý do knihovny, pátral na internetu, dokonce se vyptával pana školníka… Hlásil: „Rozluštil jsem šifru! Klíč se dá použít v tunelu, který spojuje školu s nádražím. Klíčová dírka se objevuje vždy v březnu, když je slyšet zvuk vlaku, který nemá v jízdním řádu žádné zastávky.“

3. díl:

Hugovi jsme upřímně zatleskali, ale bylo nám jasné, že se bez dalších informací nikam nepohneme. Probírali jsme situaci pořád dokola a ani jsme si nevšimli, že už se setmělo. Když jsme scházeli dolů ke vchodu, stalo se něco divného. Podlaha se rozechvěla a i zdi začaly lehce vibrovat. Dunělo nám v uších. Jakoby nás schodiště sklepávalo ke vchodu do sklepa…

4. díl:

Před námi se otevřela široká chodba. Vedla směrem k nádraží. Šli jsme dál a dál, pokračovali jsme podél chladných stěn až k úzkému otvoru, odkud vycházel oranžový svit a pach nádraží. Čím víc jsme se blížili konci chodby, tím jistější jsme si byli. Ano, spatřili jsme klíčovou dírku. Zatajil se nám dech.  Hugo vytáhl klíč.

5. díl:

Uf, stačilo jen pootočit. Stěna zmizela. Stáli jsme na nádraží, které ale vypadalo o dost jinak, než jak ho běžně známe. Jako kdybychom se posunuli v čase. Velký nápis NÁSTUPIŠTĚ O. Starobylá lokomotiva, z níž se mocně kouřilo. Výpravčí v uniformě, která pamatovala staré časy. „Náš expres je připraven,“ pravil slavnostně a suše zároveň. Tvářil se, jako by nás čekal.

6. díl:

„Kam ten expres jede?“ osmělila se Ema. Výpravčí se jen pousmál: „To záleží na vás.“ „Jak jako, na nás?“ vyzvídala Elizabeth, která už už sahala na kliku vagonu. „Záleží na tom, co si povezete s sebou.  Nasednete-li s odvahou, vlak vás doveze k úspěchu. Nasednete-li s tajemstvím, odveze vás…“ „Cože?!“ Hugo výpravčímu skočil do řeči: „To je docela podezřelý, lidi!“ Znovu se významně podíval na ceduli NÁSTUPIŠTĚ 0, ukazováček přiložil k ústům, přivřel oči a zamyslel se.

7. díl:

Elizabeth už ale stoupala po schůdcích dovnitř vagonu a rozhlížela se po chodbě. Všimla si, že v kupé nejsou sedadla. Viděla hromady starých papírů, knih, tisíce příběhů. „Vlak čeká na váš příběh. Vaše fantazie ho může rozpohybovat,“ výpravčí jakoby odpovídal na nevyřčené Elizabethiny otázky. Hugo navrhoval: „Musíme se poradit, Elizabeth, radši hned vystup.“ Vlak ale pomalu nabíral rychlost...

DOKONČENÍ PŘÍBĚHU PODLE 1. A

Příběh, který s dětmi tvořila a následně také graficky zpracovala třídní Barbora Sarvašová, si můžete stáhnout zde:

Nástupiště 0 - DOKONČENÍ PODLE TŘÍDY 1. A

DOKONČENÍ PŘÍBĚHU PODLE 3. B 

Vlak s vystrašenými dětmi zastavil, a když děti vystoupily, byly v temné místnosti, kde na zemi našly další klíč. Přímo před nimi byly železné dveře, které odemkly a se zatajeným dechem otevřely. Uslyšely veselou hudbu a oslepilo je světlo velkého blikajícího nápisu:

Kebab za 199 Kč

To jim udělalo radost, daly si výborný kebab a nasedly zpět do vlaku. Ten zastavil v Karlových Varech na nástupišti. Děti si přímo na nádraží koupily zmrzlinu a poradily se, že znovu nastoupí a snad je už odveze zpět. Nastoupily tedy a skutečně se během chvilky ocitly zpět na nástupišti 0. Běžely rychle do své třídy, kde však jejich vyprávění nikdo příliš nevěřil. Ale Elizabeth, Ema a Hugo moc dobře věděli, co zažili v temných koutech naší školy.

DOKONČENÍ PŘÍBĚHU PODLE 4. A

Elizabeth se lekla a rychle vyskočila z vlaku. Paní učitelka Alena se podívala na hodiny a zjistila, že je 1. dubna. Hodně se lekla a vykřikla: „Panebože, už je prvního dubna! Co když se odsud nedostaneme?“ Všichni se polekali.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Ema.

„Budeme tady snad rok?“ zeptala se Elizabeth.

„Nebojte se,“ řekla paní učitelka Alena. „Určitě něco vymyslíme.“

Podívala se do telefonu na GPS, ale zjistila, že nefunguje internet. Dětem proto řekla, že možná budou muset počkat na další vlak. Když nastoupili zpátky do vlaku, všimli si jedné zamčené skříně. Byla ve vagonu a nikdo nevěděl, co je uvnitř.

„Potřebujeme klíč,“ řekl Hugo. Podíval se do kapsy, ale zjistil, že klíč tam není.

Ema, Elizabeth a Hugo se proto rozdělili a začali hledat v různých vagonech. Najednou Elizabeth vykřikla: „Já ho mám!“

Všichni se sešli u skříně, odemkli ji a uvnitř našli starou knihu. Otevřeli ji a na první stránce byla napsaná básnička. Ema ji začala nahlas číst:

Sázím buky mezi jedle,

jeden sem a druhý vedle.

Sázel jsem včera, sázím zase dnes,

budu-li tak pilný zítra, budu sázet též.

Když básničku dočetli, vlak najednou zastavil na zvláštním nástupišti. Paní učitelka řekla: „Zkusme si něco přít. Třeba že chceme zpátky do naší školy.“ Všichni si přáli.

Za chvíli přijel další vlak. Nastoupili do něj a sotva se vlak rozjel, najednou už stáli před svojí školou. Všichni si to přáli. Všichni se začali smát. „Takový zvláštní apríl jsem ještě nezažila,“ řekla paní učitelka Alena.

ZÁVĚR HUGA HOSKOVCE

„No nic,“ řekne Ema, „Půjdeme jí pomoct?“ „Asi bysme měli,“ odvětí Hugo. Naši hrdinové si počkají na další vlak. Během čekání hrají kámen, nůžky, papír, tapír, ale moc jim to nejde, jelikož dávají pořád tapíra.

Vlak přijel a Hugo s Emou nastoupili. Vlak se však nerozjíždí. „Musíme ho rozjet svou fantazií,“ podotkne Ema. „Dobře, pojďme si představit, že ten vlak jede,“ řekne Hugo. Vlak se opravdu rozjel. „Co když si představím, že má vlak trysky?“ řekne Ema a začne si představovat svištící vlak. Vlak teď sviští jak Porshe 911.

„Doprčic, Emo, co to děláš?!“ zakřičí Hugo. „Dobře, já teda přestanu,“ řekne Ema. „Hmm. Pokud to funguje takhle, tak stačí, když si představíme Elizabeth a... Jé ahoj, Elizabeth,“ řekne Hugo. „Ahoj,“ pozdraví Elizabeth.

„Tak jo, pojedeme zpátky,“ řekne Ema. „Počkej. Přece jsme sem šli, abychom zjistili tajemství toho klíče!“ odvětí Elizabeth. „Má pravdu,“ souhlasí Hugo. „Ten pán přece říkal, že když nasedneme s odvahou, tak nás ten vlak odveze k úspěchu,“ připomene Elizabeth.

„Jak ale získat odvahu?“ zamyslí se Hugo. „Když potřebuju získat odvahu, představím si lidi v okolí ve spoďárech,“ poradí Ema. „To by mohlo fungovat,“ odvětí Hugo. Všichni si ostatní představovali ve spoďárech. Okolí se začalo rychle měnit. Začalo pršet! Po chvíli se vlak zastavil.

Hugo, Elizabeth a Ema se zhluboka nadechli a vyšli z vlaku. To, co před sebou viděli, všechny vyděsilo. Nikdy ani v tom nejšílenějším snu by je tohle nenapadlo. Viděli před sebou obří běsnící učitelku Bartošovou s úplně rudýma očima. Všichni strnuli. Učitelka Bartošová si jich všimla! Natáhla po nich ruku, aby je snědla. V ten moment tam přijela v tryskovém vlaku kuchařka ze školní jídelny. Vzala si z vlaku židli a položila ji před zaraženou učitelkou Bartošovou. „Proč chcete sníst ty děti? K obědu budou boloňské špagety,“ pravila klidným hlasem, potom, co si sedla.

„Já nevím,“ odpověděla učitelka Bartošová, která díky uvědomění, že je nesmysl jíst děti, prolomila kletbu. Už zas byla ta milá žena, co má v šuplíku sladkosti. „Určitě vás zajímá, co je to tajemství. To tajemství však není takové, jaké si myslíte,“ začala moudrá kuchařka. „To tajemství je ve vás. Ve vaší mysli. Je to vaše kreativita! Ta kreativita, díky které můžete psát skvělý časopis. To je to tajemství.“

Všichni zamyšleně nastoupí do vlaku a odjedou zpět do školy. Toto vítězství šli oslavit do kabinetu paní učitelky Bartošové, kde se konají schůze redakce školního časopisu. Paní učitelka všem dala sladkosti.

„Tak jsme to zvládli,“ řekne vítězoslavně Elizabeth. „Mimochodem, všimli jste si té díry ve stropě?“ ptá se znepokojeně Hugo. Jaké tajemství ta díra asi tak skrývá?